Restaurace tato postavena byla společně s činžovním domem již v roce 1885. Původně formanská hospoda, pak restaurace Pod Bělkou, dnes klasická pražská čtyřka, která – podle vlastní webové stránky – nabízí příjemnou atmosféru, normální ceny a pohodu.  Na čepu několik druhů piv, klasické české pochutiny plus pravá italská pinsa (těsto si vozí den předem, musí zrát) a příjemné posezení na zahrádce ve vnitrobloku. Na dohled od restaurace se nachází dům č.p. Čiklova 7 (dříve Sámova, za okupace ulice Hemina), kde žil (jak jsem zjistil náš společný oblíbenec) – spisovatel Otakar Batlička. Z tohoto domu byl 14.10.1941 odvlečen gestapem a nakonec zavražděn injekcí do srdce v Mauthausenu (protože Němci byli, jsou a budou vůči našincům vždycky svině). V této ulici žil za druhé války i Václav Alois Čikl, farář pravoslavné církve, který byl popraven (protože Němci byli, jsou a budou vůči našincům vždycky svině) za podporu našich parašutistů. Ti poprávu zlikvidovali vraha našeho národa Heydricha (to byla echt německá svině).

Vedle otce Čikla v sousedním domě byl 13.5.1941 gestapem zatčen i Josef Mašín (protože Němci byli, jsou a budou vůči našincům vždycky svině), který kryl palbou z pistole Václava Morávka a Františka Peltána, kteří díky němu uprchli po hromosvodu oknem. Morávek si tehdy o drát uřízl prst…. Ale útěk se jim tehdy oběma zdařil. Byli zavražděni až následující rok (protože Němci byli, jsou a budou vůči našincům vždycky svině).

Tolik k historii místa a jeho okolí.

Nyní k restauraci samé – původně jsem měl trochu obavy, jak se bude bratřím zamlouvat obsluha. Den před konventem jsem byl v restauraci na večeři a byla to jednám slovem katastrofa. Týden předtím zase úplná pohoda. Případ, kdy je vidno, že obsluha má na zásadní vliv na pohodu hostí a je dobře, že je jedním z parametrů hodnocení. Ale je to trochu sázka do loterie, pokud tam není obsluha stabilní a majitel ji průběžně nedozoruje.

Venkovní zahrádka ve vnitrobloku byla velmi příjemná, nabídka piv podle mne byla uspokojivá – Prazdroj, Budvar desítka Redix, Polička Otakar 11, pšenice Maisel´s Weisse 12, Šepták nefiltr 11, Březí Koza 11 jantar a 11 Ginger Ale Šepták. Celkem tedy výběr ze sedmi kousků. Patrně to bylo svěžím ale zároveň i slunečným počasím – mně prostě nejvíce chutnala toho večera pšenice. Pokud vím, bratry nejméně zaujal Budvar, což ale bylo lze čekat. I na panáčky došlo. Jednu rundu jsem poslal bratřím k připomínce mé vzácné tchýně, která nás opustila týden před konventem.

Též z jídel bylo co vybírat – bratří zvolili kuřecí křídla, majtjesy, klobásky (cigára) s křenem, zajímavostí byla výše zmíněná nabídka pinsy (pizza ze tří druhů mouky)… přičemž největší úspěch měla asi pinsa Vyšehrad s trhaným hovězím masem. Já jich už v restauraci ochutnal několik, nezbývá než doporučit k vyzkoušení. Káva byla servírována v šálcích ozdobených písmenem „g“, jako Gynko. Toho si považuji.

Pivo teklo, řeč plynula jako voda v nedaleké botičské strouze. Témata – ženy, zapomenutá kytara, muzika, střídmě historie a politiky, takže klasika. Ber8 se zahleděl do jedné ze servírek, teprve až koncem konventu zjistil, že není jedna, ale že jsou dvě. Obvykle našinec po požití vidí jednu věc dvakrát, Bervosum to měl U Olmerů obráceně – dvě mu splývají v jednu. Interesantní.

Těsně před desátou se zahrádka uzavírá, tak jsme se přemístili do vnitřních prostor restaurace, kde se zavírá ve 23.00. Pocho musel odejít dříve, protože potřeboval být zrestaurován na druhý den, já to měl stejně.

Útrata byla k našim peněženkám vstřícná – 3.895,- káče celkem, tedy 650,- káčé na bratra. Diškrece byla více než standardní.

A to je celý.

PS autora: Gynkův tatarákový víceboj – tatarák tentokrát nebyl v nabídce.

		6	4	3	3	4	4	2	26
		5	4	2	4	3	4	3	25
		8	5	4	5	2	4	4	32
		7	4	3	4	5	4	4	31
	*	7	3	4	4	4	4	4	30
		5	3	3	5	2	3	3	24
		38	23	19	25	20	23	20	168