Setkání u kostela ve mně vyvolává vzpomínky na pouť, vesnickou a ulepenou chuť cukrové vaty na patře. Naše další setkání u kostela sv. Ludmily mělo účel pouti podobný. Ale pivní.
Opravdu je těžké vybrat hospodu, nebo restauraci, kde nikdo z bratrů nebyl. Volba tentokrát padla na téměř domácí hospodu Padoleafa: Kovadlina – U lázní, na Letné. Hospoda je obecně známá a oblíbená, to se taky projevuje na plné obsazenosti. I když plné hospodě asi nahrávalo to, že nějaký tým z Letné zrovna hrál nějaký fotbal a hospoda byla plná rudých dresů.
Placatej placatejs dvorek má s pšenicí germánskou. V tu najednou nás pohltila zem. A byla zevnitř taková zlatistá. Načež jsme z metra vylezli na Masaryčce. A doušky byly také zlatisté, z plastu. Poslední bratr taktak stihl splašeného železného oře, skýtajícího vyhlodané výhledy vyhlášeným vůkolím řízkovým.
Když jsme se opět scházeli pod ocasem, někteří bratři (především Pochoďák), už byli skeptičtí „doufám, že nejdeme do Mapy“ znělo. Ano šli jsme do www.pivnimapa.eu v Legerově ulici.
Demínka je jednou z těch staropražských restaurací, která v příjemném prostředí nabízí své služby s malinkou přestávkou již více než 128 let! Původně založená jako velkokavárna, je situována v domě č.p. 1, na rohu ulic Škrétovi a Anglické.
Tento podnik, respektive pivovárek jsem měl v pácu už dlouho a jen jsem se bál, že mi ho některý z bří vyfoukne a jak se ukázalo, tak to měli také dva bratři v plánu :-).
Nová belgická restaurace v Národním domě na Vinohradech nabízí 8 druhů čepovaného belgického piva, pro které si sami jezdí do Belgie. A mušle a šneky. Počin je to tedy úctyhodný. On ten prostor si o restauraci koledoval.
Při současném boomu malých pivovarů se i v Praze každou chvíli nějaký nový objeví. Loni jsme navštívili například holešovickou Marinu nebo hostivařský Hostivar. Na konci loňského roku jako poslední příspěvek na pražské pivovarské scéně přibyl „Libocký pivovar“. Podnik vznikl v budově zavedené restaurace Nad Šárkou, proti konečné zastávce tramvají Divoká Šárka.
Po delší době jsme vyrazili z Prahy na výjezd. S utajováním místa našeho „počínání“ to moc slavné nebylo. Bratři celkem rychle zjistili, kam že pojedeme. Nezbytné řízky do vlaku a alou na Beroun k Medvědům. Na osmičku Cyklopivo jsem chuť tedy neměl, bratři si ji dali a moc radostně se u prvního loku netvářili. Ona totiž chuť „Pepermintky“ z vlaku zůstala pěti z nás na patře.
Původně jsem měl pro bratry vybraný jiný podnik na kraji Prahy, ale když to byl ten jubilejní padesátý Konventikl, tak jsem usoudil, že by bylo vhodno vybrat hospodu důstojnou takovýchto kulatin.
