„Dáme góla ve třech“ skandovali marně fanoušci Litvínova v pivním baru Charlie v pražském Karlíně. Odehrával se tam také sraz Společenstva. Kácov, Klostermann, Kvasar a IPA z Vysokého Chlumce. Ta poslední námi dopita a nahrazena lepší z Břevnova.
Vlakem, co pod zemí jezdí po žlutých kolejích, je to sem půl Prahy. Nové Butovice, Hůrka, Lužiny! Ukončete výstup … eskalátor. Tohle je sídliště, které má z urbanistického hlediska několik unikátů. Proto tu ale nejsme. U metra Lužiny je Obchodní centrum Lužiny a v něm Pivovar Lužiny.
Setmělá Libeň nás uvítala v celé své kráse, prošli jsme tajuplným podchodem a byli jsme tam. Rok starý Pivovar Kolčavka se před námi otevřel v celé své kráse.
Na tom Pražským mostě, fialenka roste, žádnej ji tam… Ale zalejvá. A vydatně. Slušnou tmavou dvandou. Velmi slušným světlým ležákem. Ale hlavně krásnou jantarovou sedmnáctkou. Tý to slušelo nejvíc.
Dnes večer jsme se s bratry sešli před Pivovarským domem v Ječné ulici. Nikdo z nás netušil, že už za slabé dvě hodinky budeme koukat, kam se ze Dna ještě pustíme.
Další letošní přírůstek na pražské mapě vícepípových podniků najdeme na Chodově. Pohled zvenčí nepůsobí úplně nejlepším dojmem, prostě taková sídlištní hospoda.
Možná jsme do Beer Geek Baru měli vyrazit později a ne cca 2 měsíce po otevření. Celé to bylo takové syrové, nehotové a tím nemyslím jenom prostředí, ale i styl obsluhy, jídlo (to nebylo žádné), organizaci atd.
Setkání u kostela ve mně vyvolává vzpomínky na pouť, vesnickou a ulepenou chuť cukrové vaty na patře. Naše další setkání u kostela sv. Ludmily mělo účel pouti podobný. Ale pivní.
Opravdu je těžké vybrat hospodu, nebo restauraci, kde nikdo z bratrů nebyl. Volba tentokrát padla na téměř domácí hospodu Padoleafa: Kovadlina – U lázní, na Letné. Hospoda je obecně známá a oblíbená, to se taky projevuje na plné obsazenosti. I když plné hospodě asi nahrávalo to, že nějaký tým z Letné zrovna hrál nějaký fotbal a hospoda byla plná rudých dresů.
Placatej placatejs dvorek má s pšenicí germánskou. V tu najednou nás pohltila zem. A byla zevnitř taková zlatistá. Načež jsme z metra vylezli na Masaryčce. A doušky byly také zlatisté, z plastu. Poslední bratr taktak stihl splašeného železného oře, skýtajícího vyhlodané výhledy vyhlášeným vůkolím řízkovým.
