Počátek deštivého listopadového večera okořenilo několik plzeňských čepovaných podle starého Procházky v útulném foajé restaurace U houbaře, což bylo promoklými bratry oceněno více než minulé běhání kolem autobusové zastávky kdesi na Chodově. Přistupme ale k hlavnímu bodu večera.
U kohouta se jmenuje celý dům a jméno hospody je tedy jaksi předurčeno. Nebylo to tak ale vždy. Byla známa hlavně z dob jejího „irského období“ a vlády ODS na Praze 7, což bylo podkladem pro zkoumání, zda jsme již tento prostor nenavštívili. Ano, v dobách minulých jsem zde několikrát utrhl pár Guinnessů a většina bratří také. Společenstvo zde však zasedalo poprvé.
Nájemci restaurace se pak střídali a její úroveň značně pokulhávala. Její lepší doby ale opět přicházejí, protože ten současný zvolil osazenou šestipípu využívat celou se třemi pitelnými pivy v základu a střídáním speciálů na dalších třech pípách. Ještě ale nenadešla doba k otevření kdysi funkčních velkých sklepních prostor, kde se také v minulosti plánoval otevřít doutníkový klub či úplně opačnost – velký dětský koutek. Ve velkých sklepích, kde před válkou německý židovský majitel skladoval uhlí tak zůstává velká kuchyň a dalších možných cca 70 nevyužívaných míst pro potencionální hosty.
Začali jsme s Gellnerem: Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví. …. Cynicky ony hlášky pokračovaly k diskuzi o urnách, které časem budou na stole místo zemřelých bratří. Scházíme se již více než deset let, a tyto debaty o nemocích a zážitcích ze setkání se smrtkami jsou stále častější.
Peprná a hlasitá diskuze o sexu jeptišek spolehlivě vyhnala z hospody vedle sedící slečny, z nichž jedna z nich, jsouc bývalou asistentkou bratra Icena, jej zapřela jak Petr Ježíše. To už začínaly fernetové výzvy a nebýt tučného jídla byli bychom zbombardováni již tak kolem 21. hodiny. Přes obvyklé rozebrání politické situace podporované množstvím Rampušáků, se tak večer z našeho pohledu v poklidu sunul k zavíračce, před kterou si ještě bratr Pochoďák zdříml ve své klasické pozici ztuhnutého stromu. To byla ale z pohledu obsluhy jediná chvíle relativního klidu naší jinak značně hlučné společnosti. S tím ale žijeme a onoho hlaholu užíváme.
Padoleaf
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
7 | 4 | 3 | 4 | 2 | 2 | 4 | 26 | |
 |
* | 8 | 3 | 3 | 3 | 4 | 4 | 3 | 28 |
 |
7 | 4 | 2 | 2 | 2 | 3 | 3 | 23 | |
 |
5 | 4 | 4 | 4 | 3 | 4 | 3 | 27 | |
 |
6 | 3 | 3 | 4 | 3 | 3 | 3 | 25 | |
 |
8 | 4 | 4 | 5 | 2 | 4 | 3 | 30 | |
 |
41 | 22 | 19 | 22 | 16 | 20 | 19 | 159 |
