Kolčavka není na pivní mapě Prahy nějaký nový stánek, vždyť Pivovar Kolčavka v Libni funguje od 30. října 2014. Jejich nová akvizice se jmenuje Pivovar Kolčavka Zahradní Restaurace a najdete ji na Nuselské ulici.
KO Zahradní Restaurace je otevřena krátce, od 27. dubna 2017 v místech, kde byla dříve Magická Zahrada. Můžeme vést dlouhé spory o tom, proč Zahrada skončila, ale pravdu asi stejně neodhalíme. Možným vodítkem však může být záporné vyjádření majitelky na internetu stran zavedení EET.
Pivovar Kolčavka zásobuje, zcela logicky, tuto svou novou zahradní restauraci svými pivy a to v míře dostatečné, možná se nechá říci, že na pražský pivovar až výjimečné. Na deseti pípách můžete ochutnat více méně sezonní průřez, jak říkají lidé od filmu prkno, celé jejich nabídky. V našem případě byla na čepu například KO 11°, KO Extra Hořká 12°, Czech IPA 15°, KO Mrtvý kostelník 15°, KO Ginger 14° a Vídeň. Postupem večera, tak jak se piva dopíjela, nebyla narážena nová. Takže se stávalo, že jsme si objednávali podle nabídkové cedule piva, která už nebyla. Nikdo nová nenarazil, nikdo tabuli nesmazal.
Personál, který byl přítomen v počtu 2 lidí – chlapce a slečny, nestíhal a neuměl! Viz cedule s pivy. Ač dělali, co mohli, fakt jim to nešlo. Zbytečné pohyby, vytváření meziskladu použitých půllitrů na několika stolech, chybné roznášky objednávek, dlouhá, předlouhá čekací doba na cokoliv.
O malinký, sotva nepatrný kousek byla lepší kuchyně, která ovšem také za moc nestála. Žebra byla spálená, 1 kg koleno nabídlo tak 20 dkg masa, chleba nepřišel vůbec a vrcholem byla Svíčková, která byla objednána s 8 knedlíky. Na tom by ještě nebylo nic divného, kdyby se po jejím přinesení s knedlíky čtyřmi, nezeptala Antonie z Prešova, jestli bratr Padoleaf myslel těch osm knedlíků opravdu vážně. NO ANO, MYSLEL!
Je tedy zřejmé, že zábavu jsme od tohoto podniku čekat nemohli. Naštěstí jsme byli přítomni historické chvíli pro naše společenství, neb byl přijat nový člen, bratr Gynko! Sláva! Vázací akt byl dosti drsný. Tekla krev, praskali popelníky, hořeli stoly a vidličky s noži se rozletěli po celé zahradě! Tak velkolepé to bylo! Nuže přejme mu mnoho zdaru a pevnou ruku při výběru. Ostatně dle rozpisu, je příštím komturem právě on!
Forbidden
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
8 | 2 | 3 | 3 | 2 | 3 | 4 | 25 | |
 |
8 | 1 | 4 | 3 | 3 | 3 | 3 | 25 | |
 |
* | 8 | 2 | 3 | 4 | 4 | 3 | 5 | 29 |
 |
7 | 0 | 4 | 4 | 3 | 2 | 3 | 23 | |
 |
8 | 1 | 4 | 4 | 3 | 3 | 4 | 27 | |
 |
8 | 1 | 2 | 5 | 5 | 3 | 2 | 26 | |
 |
47 | 7 | 20 | 23 | 20 | 17 | 21 | 155 |
Fotografie jsou pouze ilustrační.
20. června 2017 v 18.31
Vážení,
páč novic, odvážím se jen krátký – leč o to více úderný – koment k minulému restauračnímu zážitku, o který bych byl bez Vaší společnosti ochuzen. Jsem člověk hloubavej, zvídavej, citlivej, zdělanej, což ještě poznáte a tak koment tento zahrne nejen biologii lidského organismu, ale i poezii a samozřejmě politiku, jako věc veřejnou, co nás zajmá kromě piva a prcání hned na třetím místě. Někoho už na druhým. Ale všechno souvisí se vším, tedy vězte následující slova.
Večera onoho, jsem udělal tři důležité poznatky:
1) Úsloví „Ve mně by se ani krve nedořezal“, jsem dosud považoval za blbost a literární klišé. Každej přece ví, že krev neteče akorát z cizího, ale z vlastního dycky. A pak stačí zajít s párem bra3´do restaurace, dát slib, vzít vod kuchaře dranžírák, bodat se do prstů, do rukou, zkoušet otevírat tepny a ty vole, vono se dořezat fakt nejde… Takže se tímto literátům a novinářům omlouvám a tvrdím, že biologové a doktoři maj ještě ve vědě rezervy.
2) Klasické dětské pořekadlo „Skákal pes, přes oves..“ je celkem banální veršovánka, kterou si dokáže představit i malý dítě, proto se mu taky cpe do makovice. Pes, pole, oves, hop sem, hop tam, dospělec si řekne – chudáci děti, ale budiž…. Nicméně taková píčovina, jakou je „Vidličky a nože skákaly po dvoře, pes je našel, dostal kašel…“, to přece člověk starší 2 let ví, že to je za hranou, že napsal kretén, v lepším případě surrealista nebo dadaista, což je v zásadě to samý, akorát francouzsky a rumunsky. Ale – má-li našinec trochu štěstí – zjistí, že to je realismus v krystalický formě. Páč stačí pár piv a v Nuselský 114 na dvoře skáčou jedna vidlička s nožem přes druhou. Do toho psík, i něžné ňadérko jeho paničky bylo lze uzřít. Prostě krásná dětská báseň to je, žádná píčovina. A na to zjištění sem potřeboval 53 roků!!!
3) V souvislosti bodem 2) mi došlo, proč dadaismus nemoh´ zákonitě najít v sovětský poezii místo. Když se člověk zamyslí a představí si rozhovor mezi sovětským cenzorem a nebohým sovětským veršotepcem:
Что это?
Дада…
Что?
Дада…
Шутки?
Hет…
Так что же это?
Дада…
Что?
Дада….
Prostě to muselo skončit sebevraždou, pokud se tedy poeta krve dořezal, nebo Gulagem. Zajmavý, že mne to taky až do onoho večera nenapadlo. Kdyby Tzara pojmenoval svý žblebty jinak, mohla se řada sovětských básníků v klidu uchlastat pozdějc.
Tedy za mne – pozoruhodný a obohacující večer. I oheň plál, ta kozénka byla vidět, i hruškovice se v jeden okamžik změnila ve slivovici a vobráceně a dokonce i vosum knedlíků doputovalo po nějakém čase na stůl.
Šílenou obsluhu nechám komentovat Vás, určitě na to dojde….
19. prosince 2018 v 11.11
No, vono je otázkou, zda je lepší šílená obsluha, nebo žádná. Spíš se klohním k tomu prvnímu.