Den 15.8.2023, svátek Nanebevzetí Panny Marie, jeden z nejvýznamnějších křesťanských svátků. Opět konvent, v tento den nemohl být komturem nikdo jiný, než já. Cíl – Kounice, kde je restaurace s kounickým pivem. V dochozí vzdálenosti z nádraží Český Brod. Tedy 3 km po silnici. Vedro jak v tanku, 28 stupňů ve stínu.

Sraz před Hl.n. Praha s hodinovým předstihem, bo je nutný čas na dojezd. 

První na místě střetu já a Padoleaf, prý kam jedeme, pak se významně podíval na mne, následně  na své letní trepky a stroze konstatoval: „Upozorňuju Tě, že já nikam nejdu…“ s důrazem na slova „nikam“ a „nejdu“…

Uklidňoval jsem ho, že vše je logisticky zmáklý. V restauraci se vaří jen přes poledne, bratří ode mne obdrželi ráno na mobily menu a vybrali si s tím, že i když přijedeme večer, jídlo bude zajištěno a o naše volátka bude postaráno. Odvoz z nádraží do hospody a zpět také zajištěn, jízdenky do Brodu zakoupeny, řízky se znojemskými okurkami v torně, vše zmáklý, prostě tik tak, tik tak – vše šlape jak švýcarský hodinky, co mám doma po tátovi … Bylo jasný, že nic nás nemůže překvapit, páč vše mám ve svých svalnatých prackách.

17.58 – bratr Tetřev nikde. Na našich tvářích bylo zřetelné napětí. „To nemůže stihnout“, děla s nadějí v hlase Bervosmička. Drželi jsme Tetřevovi všichni palce ať to nestihne.

17.59 – Tetřev nikde. Tik tak, tik tak…

Nakonec cca půl minuty před termínem dorazil. Život je fakt někdy na pyču. I mezi bratry jsou sobci neochotní udělat ostatním radost. To já jsem jinej kofr! Ať to stojí, co to stojí!!, jak zjistí trpělivý čtenář, pokud vydrží do konce příběhu.

Lupeny nakoupeny předem… Nástup do vlaku, odjezd, řízečky dostali všichni pod nos na podnose, samozřejmě stříbrném (staniol), vokurčičky, servírováno se stříbřitými vidličkami a bělostným servítkem. Bratrům to nestačilo, pokoušeli se mně rozhodit požadavkem, kde je pivo. Jenže já byl v klidu – tik tak tik tak – švýcary jely bez jediného škobrtnutí.

18.30 – byl čas zavolat panu restauratérovi, Mírovi Sedláčkovi, ať přistaví kočár, který nás odveze do jeho osvěžovny. Volám, abych upozornil, že za 15 minut jsme v Českým Brodě, telefon zvoní, pak klapnutí, povídám „Ahoj Míro, za deset minut vystupujem…“… načež do telefonu se ozvalo: „týýýyvle, týýýyvle, tyvole…to jeeeéé v prrdéeli..“.

„Co je v prdeli?“

Odpovědí mi bylo nesouvislé blekotání, ze kterého bylo lze odhadout, že restauratér je na šrot… a že na nás zapomněl…

Švýcary dotikaly. Staly se z nich východoněmecký Ruhly, s vyteklejma baterkama … Bylo mi jasný, že za tohle budu nosit sombréro do konce života. Do pyče, vole. Myšlenka, že vostatní to ujdou, jen já vezmu Padoleafa na záda a ponesu ho 3 kilometry sice přišla, ale stejně rychle odešla. Udělalo se mi zle… Život je sviňa, když se v něm spoléháme na kamarády, který jsme si sami vybrali…

„Míro, ty vole… Jak zapomněl? Si děláš prdel?“

„Dělám“, povídá restauratér střízlivě… a se smíchem dodává: „už pro Vás jede paní Blanka, vole“.

Tik tak tik tak, slyším zas zřetelně tikot švýcar, ale vlastně to nejsou švýcary, je to moje srdce, který opět naskočilo… Život je krásnej, když má člověk kamarády, na kerý je spolehnutí.

Zkrátka a dobře, dojeli jsme do Kounické hospody, sedli na zahrádku, Pocho nasadil klasicky sombréro, které více vyzdobil, vytasil doutníček, dali jsme si piva (Kounická 10 IPL, Kounický ležák 12, Mouřenín, kyseláč Sour Ale, Bakalář). Singl došel, Kounický Ginger nebyl, což byla škoda, ale nějak jsme to oželeli. Další piva měli v lednici lahvová (např. Singl Loral), ale jejich čas přišel až při odjezdu. Slečna servírka nám donesla předem objednaná jídla (mexická polévka fazolová, hovězí vývar, pak rajskou, vepřový výpečky, stejk s hříbkovou omáčkou, Cordon Bleu se šťouchaným bramborem…). Nevím jak ostatním, ale mně chutnalo velmi.

Došlo i na skřítky – slivovici na účet pana restauratéra, fernety, becherovka…

Do toho pan majitel pustil muziku – King Crimson, S@Š, D. Bowie et cetera (Kuře v hodinkách). Tématem nebyly tentokrát choroby, dokonce ani ženy, protože se jeden z nás neosmělil, jen naznačil, patrně to bylo pro bratra ještě živé… do toho hrála Sparta vo účast v Lize mistrů, taxme to po očku sledovali na mobilech. Nakonec to projela na penalty (s Kodaní). Zajímavým diskusním příspěvkem byla návštěva Bervosmičky v Německu a popis, jak to tam jde šupem do řitě, na což navázali svými zkušenostmi Tetřev, Bylbort i Pocho. 

Místní chlapík nám přinesl na ochutnání  kousky žlutých papriček, prej výborný, klucí to zkoušeli, ale nemusím mít vše…

V závěru jsem pro pobavení bratří záměrně ulil start, což oni zase nepochopili, protože nerozuměj srandě, pitomci, a myslej si, že jsem blbej. Jenže ne, já jsem chytrej, akorát trochu víc takovej ten inteligentuální srandista. Takže příště mne ta moje legrácka bude stát panáky, kurwa, ale zase vyberu vod vostatních prachy za dopravu (600 Kč jízdné tam i zpět + 300 paní Blance, což činí 150 na každého z bratrů). Takže klidně eště jeden start můžu pro prdel příště ulejt.  Kilčo dal paní Blance i Pocho, ale nevím, zda to bude chtít vrátit.

Výsledný účet 2.903 Kč, tj. 484 Kč/osobu. No neberte to za ty prachy. Podle mýho poměr cena/výkon nejlepší, co jsem zatím za ty roky absolvoval.

Cesta zpět proběhla v poklidu, rozloučili jsme se s Mírou a ostatníma, paní Blanka nás vodvezla do Brodu a vocamcaď vlakem s pivama cesta utekla coby dup… i metro jsme stihli. 

Prostě švýcarský hodinky.

Tak tak…

Tik tak.

A to je celý.

Gynko. 

		7	4	4	3	4	4	3	29
		9	4	4	3	4	5	4	33
		8	3	4	4	5	5	4	33
		7	4	4	3	4	3	4	29
	*	8	4	4	4	5	5	4	34
		8	4	5	3	4	4	4	32
		47	23	25	20	26	26	23	190